close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2007

kluci

31. května 2007 v 17:10
ahoj všechny holky.tak jak jste na tom s klukama?taky vás už štvou?napište mi váš názor do komentářů.

sporty-od všeho kousek pokrač.1

28. května 2007 v 16:07 Psi
Weight Pulling
Pes táhne na určitou vzdálenost ( 10 metrů) speciální vozík nebo sáně s daným nákladem. Na soutěži pak záleží na tom, který pes utáhne nejvíce kilogramů v daném časovém limitu. Dnes už je to u nás rozšířený sport na vysoké úrovni.
Psi byli k tahu používaní odedávna. Na myšlenku soutěžení přišli zlatokopové a jiní přistěhovalci na dalekém severu. Uzavírali mezi sebou vysoké sázky o nejsilnějšího psa. Ten musel odtrhnout přimrzlé sáně s nákladem a odtáhnou je na určenou vzdálenost. Kromě psích zápasů nebo závodů se psím spřežením to byla jedna z nejsledovanějších zábav tamních dobrodruhů.Velmi poutavě ji líčí ve své knize známý spisovatel Jack London.
Jako sportovní disciplína se pulling začal nejdříve prosazovat hlavně v Kanadě a USA. V roce 1984 byla v Severní Americe založena organizace International Weight Pull Association, která ustanovila pravidla a podmínky pro soutěže v této disciplíně. Soutěže se na severu Ameriky však konají více než 70 let. Těší se zde velké popularitě. Je to napínavá podívaná podpořená i možností peněžních sázek.
V České republice se první závody konaly po roce 1990. V začátcích byl tento sport využíván většinou jen jako doplňkový pro mushery (závodníky se psím spřežením). Po čase si získal mnoho příznivců hlavně u majitelů, kteří chtěli závodit a při tom neměli zájem věnovat se rychlostním sportům s více psy. V dnešní době se na soutěžích v pullingu setkávají téměř jen samí specialisté na tento sport. V roce 2002 byla oficiálně schválena Asociace pořadatelů Českomoravského pullingového poháru. Byl vypracován soutěžní řád (ten je proti závodnímu řádu neustále upřesňován a rozšiřován) a pravidla pro oficiální soutěže. Podle těchto pravidel se u nás každoročně koná už mnoho kvalitních a známých závodů.
Vhodný pes
Pullingu se můžeme věnovat téměř s každým atleticky stavěným a přiměřeně osvaleným psem. Minimální doporučená výška v kohoutku je okolo 50 cm. Tedy kromě severských plemen (aljašský malamut, sibiřský hasky, samojed, grónský pes) to mohou být plemena ovčácká, pastevecká, dogovitá a někteří teriéři (stafordšírský bulteriér, pitbulteriér). Nevhodná jsou plemena s jemnou konstitucí. Důležitý je ukončený tělesný vývoj psa. Proto bychom měli trénovat s plnou zátěží nejdříve po dovršení osmnácti měsíců věku psa. Záleží na jednotlivých plemenech. Vzhledem k tomu, že pes bude tahat těžký náklad, musíme předpokládat změnu ve vzhledu jeho postavy. Některým psům je dokonce tah lehké zátěže doporučován. Pes si tréninkem může zlepšit úhlení zadních končetin, rozšíří se mu hrudník, ale pak se také může stát, že by mohl mít postoj hrudních končetin příliš široký. Rozhodují vrozené dispozice v exteriéru psa. Pes tahá na soutěžích jen ze své vůle a "pro svého pána". Může být nadšeně povzbuzován jen slovními povely, případně také lákáním na pamlsky. Proto je přátelský vztah mezi majitelem a psem velmi důležitý. Pes musí mít v krvi také alespoň trochu soutěživosti podpořenou ctižádostivostí (tu si velmi rychle vypěstují hlavně úspěšní psi).
Psovod nemusí disponovat žádnou zvláštní fyzickou kondicí, musí však být pro psa dobrou psychickou oporou, dokázat ho motivovat a náležitě povzbudit. A to nejen při tréninku, ale zejména na závodech.
Pomůcky
Důležitý je dobře padnoucí postroj, přímo určený pro práci v těžkém zápřahu. Nevhodné jsou druhy s tzv. "volnými zády" na sprintový trénink v zápřahu. Tažné lano nesmí pružit. Jeho délka musí být nejméně 2 metry. Zátěž pro lehký trénink - pneumatika z osobního vozu (typ přiměřený velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malá kláda. Pro trénink těžké zátěže můžeme využít plně obsazenou tréninkovou káru určenou pro psí spřežení, různé druhy naložených čtyřkolových přepravních vozíků nebo i vyřazeného Trabanta. Pro zimní trénink jsou ideální pevné nákladní saně. Je možné použít i saně původně určené za malého koně.
Výcvik
Začínáme navykáním psa na postroj, a to už od 6. měsíce. Než dokonale fyzicky dospěje, budeme ho učit lehkému zápřahu. Můžeme s ním v běhu trénovat krátké úseky (jako u canicrossu), aby se pes naučil na povel táhnout. Do doby plné zátěže také psa plně socializujeme mezi psy a lidmi a věnujeme se s ním alespoň základnímu výcviku poslušnosti ("ke mně", "sedni", "lehni", "zůstaň", "stůj" apod.). V další fázi pak psa cvičíme v tahu lehké zátěže na delší vzdálenosti. Je to nutné pro jeho vytrvalost a kondici. Zpočátku stačí jen 500 metrů a podle toho, jak se zlepšuje jeho kondice, zvětšujeme vzdálenost na několik kilometrů. Jako lehkou zátěž může použít menší pneumatiku z osobního automobilu (záleží na velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malou kládu. Tažený předmět musí být za psem zapřažený minimálně ve dvoumetrové vzdálenosti, aby ho nemohl zranit. Pes si musí totiž většinou zvyknout, že se za ním "sune" nějaký předmět. Nesmí se ho bát, a proto mu ani nesmí najet na zadní nohy.
Psa v postroji připneme na delší vodítko a zapřáhneme k zátěži. Potom ho v podřepu, vzdáleni od něj asi 3 metry, voláme k sobě. Pokud zná povel například "go", "jdeme" a podobně, můžeme stát až za zátěží a pobízíme ho těmito povely vpřed. Můžeme jít také vedle něj a pobízet ho stejným způsobem. Podle velikosti a mohutnosti psa musíme pečlivě zvolit zátěž. Každý druh klade jiný odpor. Pes si musí být zpočátku jistý, že zátěž utáhne. Jakmile pes "zabere" a vyrazí, ať už k nám či vedle nás, vydatně ho chválíme a povzbuzujeme. Pokud se pes snaží, ale vyskakuje do výšky a nejde mu zátěž odtrhnout, zvolili jsme ji příliš velkou. Proto ji dáme menší a vyskakování, vyvlékání z postroje, tah do strany a další nežádoucí projevy, při kterých pes pouze ztrácí energii, tlumíme. Psovi dáme povel "nesmíš" a odvedeme ho před zátěž do správné pozice tak, aby bylo tažné lano opět napnuté. Pokračujeme povelem stůj, a až pes klidně stojí, pochválíme ho a pokus o zdolání zátěže opakujeme. Někdy, ale opravdu jen někdy, můžeme psovi v počátcích výcviku pomoci vodítkem nebo lanem, které upevníme na zátěž a jakmile se snaží, nenápadně mu pomůžeme.
Jestliže psa voláme, a on vůbec nechápe, co po něm žádáme nebo se mu zdá připřažení k zátěži omezující, jemně ho za vodítko přitahujeme k sobě, přivoláváme a zároveň při sebemenší snaze táhnout ho chválíme a povzbuzujeme. V tomto případě musíme pro začátek použít co nejmenší zátěž, aby pes pochopil, že s ní lze pohnout. Jako odměnu dáváme psovi pamlsky nebo jen povzbuzujeme. Jiné způsoby lákání či odměňování nepoužíváme. Komplikovalo by nám to práci při soutěžích, kde jsou ostatní způsoby zakázané. Takto cvičíme, pokud nám to čas dovolí, každý den. Zpočátku trénujeme jen několik desítek metrů a teprve až uvidíme na psovi, že má chuť běžet se zátěží dále, začneme trénink prodlužovat. Vhodná jsou klidná a bezpečná místa - např. polní nebo lesní cesty. Na vycházkách ho vodíme na delším vodítku nebo může jít na volno (záleží na ovladatelnosti psa a náročnosti terénu). Pokud se nám zdá, že pes už běží se zátěží velmi lehce, můžeme ji postupně začít zvyšovat.
Práce s vyšší zátěží.
Zná-li pes práci v zápřahu u kola apod., necháme ho táhnout kolo nebo tréninkovou káru a pomáháme mu jen když vidíme, že by ji při zastavení nebo např. rozjezdu do kopce neutáhl. Později si vybereme rovný terén (nejlépe asfaltovou cestu) a pokračujeme v nácviku přivolávání. Je to snadnější metoda než psa se zátěží povzbuzovat do tahu za břemenem. Pomocník stojí na káře a psovod tahouna ze 3 metrů přivolává. Při úspěšném zdolání této vzdálenosti ji prodloužíme asi na 5 metrů a postupně zvyšujeme až na 10 m, což je maximální vzdálenost používaná na závodech. Zátěž také postupně zvyšujeme, ale při každém náznaku přetížení ji musíme opět snížit. Nejlepší je psa trénovat na obdobném vozíku, který se používá na závodech. V zimě použijeme místo vozíku sáně. Trénujeme na rovném, hladkém, ale ne zledovatělém povrchu. Trénink se zátěží vede psa k nalezení vlastního postoje a stylu, které pak zúročí na závodech. Pes nám musí věřit, že jde zátěž utáhnout, jinak ho velmi rychle naučíme prohrávat. Proto i na závodech, když překročí časový limit, mu pomocník (na požádání) dotlačí vozík do cíle.
Závody.
Na soutěžích si můžeme nejlépe prověřit, jak dobře jsme trénovali a porovnat tak sílu našeho psa s jinými tahouny. K dispozici tam většinou před závodem bývá standardní vozík, a tak si náš nováček může vyzkoušet i jeho tahání bez zátěže.
Závodní sezóna v naší republice začíná v lednu a končí v září. Soutěže se konají na dvou typech drah, záleží na ročním období. Na pevném povrchu - tráva nebo asfalt nebo na sněhu (ty jsou zatím spíše výjimkou). Pokud se závody konají např. v hale, měla by být na zemi položená speciální krytina. Na trávě se používají vozíky tažené po kolejnicích, na asfaltu pak s pevnými nebo bantamovými koly. Oba typy bývají většinou s pevnou nápravou a s koly, která se musí lehce otáčet. Jedině kvalitní konstrukcí vozíku lze se stejně silnými psy dosáhnout mimořádných rekordů. Trasa, po které vozík jezdí, by měla být nezvlněná a vodorovná, protože však takové místo bývá vzácné, je snazší používat vozík tažený po kolejnicích. Zátěží mohou být např. betonové dlaždice, dřevěné špalky nebo i pytle se psím krmením.
Soutěží se mohou zúčastnit všechna plemena psů vhodná k tahu a to i bez průkazu původu. Věkové omezení - psi do 1 roku a starší 12 let nesmí startovat. Kategorie jsou rozdělné na psy nebo feny podle hmotnosti: psi - do 28 kg, od 28 do 40 kg (včetně), nad 40 kg
feny - do 23 kg, od 23 do 31 kg, nad 31 kg



sporty-od všeho kousek pokrač.

28. května 2007 v 16:02 Psi
Musical Canine Freestyle
Psovod se svým psem předvádí po určenou dobu (zpravidla jen několik minut) sestavu cviků, v rytmu doprovodné hudby.
Heel - work to music, free - style nebo také tanec se psem. I když se to tak nezdá, tato činnost patří opravdu mezi sporty. Nejedná se totiž o tanec jako takový, ale psovod se svým psem vykonává podle rytmu hudby různé cviky poslušnosti, které jsou ještě podle stylu tance rozšířené o jiné zajímavé prvky a figury.
Styl heel- work svými prvky připomíná více cviky poslušnosti a vyžaduje, aby psovod působil pouze jako doprovod psa, ale současně se také musel pohybovat v rytmu hudby. Pes se nesmí od něj vzdálit na více než 120 cm. Musí být stále u psovoda - tedy u nohy, před ním, za ním nebo v diagonále. Povolené nejsou žádné skoky a cviky, při kterých se pes pohybuje mezi nohama psovoda. Vyžadované je přesné provedení cviků.
Free - style je už podle názvu podstatně volnější. Jsou povolené různé cviky a figury, které však nesmí ohrozit zdraví psa ani psovoda. Dovolená je i větší vzdálenost mezi psem a jeho pánem. Ten může do sestavy zapojit i vlastní taneční kreace. Při tomto stylu se fantazii meze nekladou.
Tanec se psem je vlastně taková "volná disciplína" v soutěžích poslušnosti. Obdobná disciplína se také vyskytuje ve westernovém ježdění.
Základy tohoto sportu byly položeny v Kanadě koncem 80. let cvičiteli psů zaměřující se na výcvik poslušnosti - tam nazývaný obedience. Začátkem 90. let se rozšířil do Evropy, USA a Anglie (někdy je za zakladatele tohoto sportu označován Angličan John Gilbert). Později byla založená světová organizace tance se psem - WCFO. Ta měla jako hlavní úkol stanovit přesná soutěžní pravidla a určit rozhodčí pro tento sport. V České republice se koná již několik soutěží v tanci se psem, z nichž nejvyšší je mistrovství republiky. Klub Tance se psem České republiky (KTP ČR) vypracoval soutěžní řád a pravidla, podle kterých se závody u nás pořádají. Nejčastěji se můžeme setkat s tímto sportem na téměř všech větších výstavách v podobě atraktivních ukázek.
Výběr psa. Pokud se chceme věnovat tomuto sportu, nemusíme mít žádné zvlášť vhodné plemeno, jako u některých jiných sportů. Nezáleží ani na věku psa a psovoda - na soutěžích jsou vyhlašované dětské i seniorské kategorie. Štěňata na soutěže samozřejmě nesmí. Důležitá je povaha psa a alespoň částečný smysl pro rytmus u psovoda. Pes musí mít snahu s psovodem spolupracovat. Pokud si teprve půjdeme vybírat štěňátko pro tento sport, nemělo by být ani bázlivé a ani příliš dominantní, spíše hravé a zvídavé.
Dospělý pes by měl mít alespoň základní výcvik v poslušnosti. Práce s ním pak bude snadnější a většinu prvků uplatníme při nácviku soutěžní sestavy. Běžně při výcviku psa motivujeme pamlskem nebo hračkou a u této činnosti to platí dvojnásobně, hlavně u méně aktivních psů. U dospělého psa musíme sami zvážit, jestli bude pro něho výcvik milým zpestřením nebo jen nutným zlem. Záleží na povaze. Ne každý pes má rád exhibici před tleskajícími diváky a jejich pozornost. Na soutěžích se totiž nehodnotí jen poslušnost psa, ale hlavně radostná, dokonalá a nenásilná souhra účinkující dvojice.
Výcvik. Začínáme cvičit na klidném a nerušeném místě. Nejdříve nacvičujeme jednotlivé cviky, které si musíme pro dobrou a rychlou komunikaci se psem krátce a srozumitelně pojmenovat. Za dobře splněné cviky musíme psa nadšeně chválit a nejistého významně povzbuzujeme. Celý výcvik musíme přizpůsobit temperamentu, věku a velikosti psa. Ne každý cvik musí být totiž pro našeho psa vhodný. Pes by nás měl při výcviku neustále sledovat. Toho docílíme tím, že ze začátku držíme ve volné ruce pamlsek nebo hračku, po čase je schováme do kapsy a používáme je jen jako odměnu. Až pes bude cviky spolehlivě zvládat, začneme je seřazovat do sestavy. Je vhodné ji rozdělit na několik sekcí. Při dobrém soustředění psa můžeme později začít nacvičovat i v rušnějším prostředí. K dobře secvičené sestavě pak vybereme vhodnou hudbu. Je opravdu těžké vybrat tu správnou. Měla by mít střední tempo, neměla by být ani krátká a ani dlouhá (na závodech to může být důvod k diskvalifikaci) - tedy okolo 5 minut, vhodné jsou různé orchestrální skladby, protože zpěv působí velmi rušivě a odpoutává pozornost diváků od výkonu psa. Celou choreografii si musíme nejdříve pečlivě promyslet, abychom pak zbytečně nepletli psa. Můžeme to udělat i naopak, že na vybranou skladbu pak nacvičíme potřebnou sestavu cviků. Důležitou součástí vystoupení na závodech je i nápaditý oděv psovoda (porota ho bodově ohodnotí), pes však žádný obleček mít nesmí.

Základní doporučené cviky pro sestavy:
Chůze u pravé nebo levé nohy - pes se pohybuje u pravé nebo levé nohy psovoda do rytmu hudby, nesmí předbíhat ani se opožďovat.
Chůze bokem - pes jde bokem na levou či pravou stranu. Dělá tzv. překroky. Psovod může být vedle psa nebo čelem k němu.
Couvání - pes přímo couvá vedle psovoda, před ním, kolem něj nebo libovolně určeným směrem alespoň 2 metry.
Obíhání - pes svého psovoda obíhá v libovolně velkém kruhu z pravé nebo levé strany. Psovod může stát nebo se pohybovat.
Otočka - pes se otáčí kolem své osy na pravou nebo levou stranu, vedle psovoda nebo i dál od něj.
Plazení - pes se plazí vedle nebo před psovodem, pod ním, kolem něj nebo libovolně určeným směrem.
Přeskoky přes ruce a nohy - pes přeskakuje různě nastavené ruce i nohy, proskakuje spojenýma rukama, přes záda psovoda apod., může přeskakovat i pomůcku, která je součástí vystoupení.
Proplétání mezi nohama nebo rukama psovoda (slalom) - pes při každém kroku psovoda probíhá pod jeho nakročenou nohou.
Válení sudů - pes z výchozí polohy vleže nebo ze stoje válí sudy před psovodem, vedle něj nebo i za chůze. Obtížný cvik, výhodu mají ti, kteří již před tím naučili svého psa cvik - "mrtvý" nebo také zvaný "placka".
Poklona - je to obdobná poloha, jako když pes vyzývá svého pána nebo jiného psa ke hře, tedy přední nohy má položené v celé délce na zemi a zadníma nohama stojí.
Podávání packy - tento cvik snad umí každý pes a snadno ho doučíme za podpory pamlsků.
Panáčkování - chůze jen po zadních nohách. Pes také může při panáčkování sedět. Pro malé psy je to cvik snadný, velkým plemenům může dělat vážné potíže a ne pro každého je vhodný.
Vysoký krok - kráčející pes zvedá přední tlapky co nejvýše.
Skok do náruče - pes na daný povel psovoda vykoná tento cvik, nesmí mu pomáhat ani jej zvedat. Velmi efektní cvik k ukončení sestavy.

Všechny cviky můžeme podle vlastní fantazie obměňovat nebo vymyslet nové nápaditější. Vždy nesmíme zapomenout na naši i psovu bezpečnost. Některé manipulace se psem jsou zakázané a mohou být důvodem k diskvalifikaci při závodech. Je to například zvedání psa do náruče nebo za tlapky. Další omezení a podmínky jsou uvedené v soutěžním řádu klubu tance se psem.
Závody. Soutěže se pořádají podle soutěžního řádu a pravidel stanovené Klubem tance se psem České republiky. Ten také zajišťuje i rozhodčí. Soutěže mohou mít různou úroveň - místní, krajské, mistrovství České republiky, mezinárodní mistrovství, mistrovství Evropy nebo mistrovství světa.
S ohledem na počasí se konají převážně v halách, kulturních místnostech apod. Závodní plochou je pak koberec, proto bychom měli psa, pokud na něj není zvyklý, na tento povrch včas navykat.
Před každým závodem bychom měli znát soutěžní řád a podmínky soutěže, na kterou se chceme přihlásit. Může být organizován v různém stylu (heelwork nebo free style) a podle toho pak do naší soutěžní sestavy zařadíme odpovídající cviky. Většinou se konají ve stylu free style. KTP ČR stanovil základní povinné prvky, které musí každá soutěžní sestava obsahovat - otočka, chůze u nohy, obíhání, couvání a tanec na dálku. Cviky musí být alespoň čtyři z těchto pěti, ostatní prvky si určuje psovod sám. Výkony posuzuje vždy tří členná porota.
Vyhlášené bývají kategorie - dětská, mládež, dospělí, začátečníci - děti i dospělí, skupiny zdravotně postižených apod. - záleží na možnostech organizátora. Než se však přihlásíme, měli bychom nějaké závody zhlédnout jako diváci.

Coursing
Jsou to přírodní dostihy, předchůdci dostihů na drahách. Běhají se na dráze v přírodním terénu, kde pes (mohou běhat různá plemena) zdolává různé překážky - stromy, keře, voda aj. a snaží se dostihnout umělou vlečenou návnadu.

Dostihy "races"
Zúčastňují se jich chrti vybíhající ze startovních boxů, a po upravené dráze (ta musí mít pravidelný tvar např. ovál) sledují umělou návnadu - vlečený igelitový střapec. U nás mediálně opomíjený, ale velmi napínavý a zajímavý sport.

Dog-packing
Pes nese na zádech speciální malé batohy. Je to spíše užitečný doplněk k jiným sportům, vycházkám do přírody nebo i k běžným denním nákupům. I na nošení břemene musí být pes trénovaný.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->K nošení břemene používaly své psy už odpradávna některé indiánské a severské kmeny. Při zdolávání náročných terénů byli psi, i když měli náklad, přece jen podstatně pohyblivější, méně nároční a vzhledem ke své velikosti i více unesli, než například koně. Později tento způsob "přesunu" materiálu převzali prospektoři, lovci kožešin, trappeři a různí dobrodruzi či cestovatelé. Ti, kteří se pohybovali převážně v horách, případně chtěli využít vlastní psy i pro jinou činnost než je lov, zápřah a hlídání. Nebo byl pro ně kůň příliš nákladný a náročný. U nás je nošení břemene aktivitou, která doplňuje turistické sporty. Pes s batohem nás může provázet na toulkách přírodou, ale může nám také nosit nákupy z obchodu.
Psí batohy. Pes svůj náklad nese v postranních batůžcích, které jsou velmi podobné cyklobatohům. V horní části jsou spojené popruhy nebo pruhem pevné látky (např. batohovina) s větracími otvory. Na horním pruhu někdy bývají řemeny k upevnění např. deky, spacího pytle nebo přebytečného svršku psovoda. Spodní části batohů jsou spojené břišním popruhem s přezkou. Oba batůžky jsou pro lepší upevnění spojené hrudním popruhem. Velikost bychom měli zvolit podle plemene psa. Psí batohy koupíme u téměř každé firmy, která vyrábí speciální potřeby pro psy. Šijí se většinou v univerzální velikosti.
Využívat k nošení břemene můžeme každého většího (výška v kohoutku alespoň 50 cm), ale hlavně zdravého a dospělého psa. Vzhledem k zatížení kostry, musí mít pes ukončený fyzický vývoj (nejdříve v 1,5 roce). Zátěž má rozloženou v oblasti za kohoutkem a na lopatkách.
Trénink.. Pes by měl mít alespoň základní výcvik poslušnosti, tj. chůze na vodítku, povely - "ke mně", "k noze", "zůstaň", "čekej". Nejdříve nacvičujeme nošení batohů bez zátěže. Psovi nasadíme batůžky (při tom ho uklidňujeme a chválíme) a připneme ho na vodítko. Temperamentním jedincům je nasadíme po vydatné procházce. Nesmíme mu dovolit, aby se s batohem válel nebo se ho snažil jiným způsobem zbavit. Dobře se odreaguje, když ho vezmeme na kratší procházku do známého prostředí. Pokud se chová klidně a batohů si nevšímá, vydatně ho chválíme.
Nošení zátěže v batozích. začneme cvičit, až si pes na prázdný dobře zvykne. Ze začátku je vhodné dávat do batohu jen měkké věci. Pes si totiž musí také zvyknout, že je poněkud širší. Často nevědomky zavadí o každý předmět nebo i strom, který je u cesty. Nejblíže jsou naše nohy, proto psa vedeme vždy na krátkém vodítku před námi. Také bychom měli psa naučit překonávat s batohy různé překážky a začínáme samozřejmě od těch nízkých (spadené stromy, různé příkopy nebo také i schody).
Při přechodu na opravdovou zátěž bychom si měli pamatovat alespoň těchto pár zásad..
Batoh by měl být vždy vyvážený a musí psovi dobře "sedět". Neměli bychom do něj dávat ostré, rozbitné nebo cenné věci (fotoaparát, doklady apod.). Každou pro psa lákavou potravinu bychom měli uložit do uzavíratelných sáčků. Hlavně u krátkosrstých a hladkosrstých psů musíme pečlivě dbát na to, aby je obsah batohu (lahve, konzervy apod.) nikde netlačil. Nezapomínejme, že při rychlejším pohybu se může zátěž v batohu různě přemisťovat. Doporučená zátěž je 1/3 hmotnosti našeho psa. Dobře trénovaným psům nedělá problém ani větší zátěž (může to být až 1/2 hmotnosti psa). Nedoporučuje se však dlouhodobě psa přetěžovat, i když víme, že je ve výborné kondici.
Ani zacvičené psy bychom s batohy neměli pouštět na volno. Nošení batohů je přece jen "práce", ale při povelu "volno" má pes potřebu se proběhnout a náruživí lovci by nám i s batohy mohli někde zmizet za zvěří nebo milovníci vody v nejbližším potoku (toto nebezpečí hrozí hlavně při teplém počasí). Klidného a dobře ovladatelného psa můžeme pustit i s nákladem na volnějším prostranství, kde se nemůže zachytávat za keře či stromy. Ne každý pes se naučí překážky obcházet a obsah batohu už by pak nemusel mít odpovídající konsistenci.
Se zátěží pak psa trénujeme na určené vzdálenosti. Začínáme krátkými vycházkami do okolí a postupně ho pak bereme i na delší výpravy v různém tempu. Psi mají většinou zpočátku potřebu jít s batohy velmi rychle, ale časem si na určené tempo zvyknou. Opatrní bychom měli být, když je teplejší počasí. Hrozí zde nebezpečí přehřátí jeho organismu, proto nezapomeneme na vodu i pro psa, zmírníme tempo a zvolíme cestu, která vede ve stínu.
Nošení batohů musíme psa postupně naučit, tak jako při každém jiném výcviku být důslední a často ho chválit. Jedině tak získáme pracovitého pomocníka k vycházkám do přírody nebo i na extrémní závody.

Weight Pulling
Pes táhne na určitou vzdálenost (10 metrů) speciální vozík nebo sáně s daným nákladem. Na soutěži pak záleží na tom, který pes utáhne nejvíce kilogramů

Sporty - od všeho kousek

28. května 2007 v 15:55 Psi

Agility
Pes předvádí na překážkách, které připomínají parkur, jsou ale menší a velmi různorodé (např. houpačka, tunel). Psa navádí na jednotlivé překážky jeho psovod. Tento sport není tak jednoduchý jak vypadá, a vyžaduje od psa absolutní ovladatelnost a také talent.
Tento sport k nám přišel z Anglie, kde asi před 25 lety vznikl po vzoru koňských parkurů. V zahraničí je silně podporovaný řadou velkých výrobců hlavně psích krmiv. U nás se o tomto sportu nedá říct, že by byl ještě "v plenkách". Výcvikové kluby, agility tábory, dobře organizované velké množství závodů a kvalitní reprezentace závodních týmů - to vše naznačuje, že je rozvoj tohoto sportu na správné cestě, tedy spíše ve správných rukou.
O agility se říká, že je to hbitost na šesti nohou. Nadšení, které na závodech předvádí psovod se svým psem při zdolávání nás utvrdí v tom, že výcvik je prováděný formou radostné hry. Pes musí být maximálně ovladatelný a poslušný. Na závodech totiž pes nesmí mít ani obojek ani vodítko. Vzniklé pouto mezi psem a psovodem při výcviku i hře je velmi důležité pro dokonalou souhru na psím parkuru. Podstatná je nejen rychlost, hbitost, ale i přesnost psa. Proto musí být psovod od začátku důsledný a přesný při nácviku zdolávání překážek.
Agility je sport opravdu pro všechny - důležitý je pouze zdravotní stav ať člověka či psa. Mohou ho provozovat děti i důchodci, čistokrevní psi i kříženci. Pokud se však rozhodneme pro vrcholový sport, tak přece jen existují plemena, která jsou pro agility vhodnější a také na závodech úspěšnější. Také vrcholných soutěží (např. mistrovství světa) se kříženci a psi bez průkazu původu zatím nemohou zúčastňovat (neumožňuje to FCI). Převažující jsou však schopnosti a možnosti daného jedince bez ohledu na plemeno. Nesmíme se však spoléhat jen na psa, ale odpovídající kvality musí mít i psovod. Začít můžeme i se starším psem, pokud má alespoň základní výcvik v poslušnosti. U štěňat musíme při nácviku skokových překážek počkat až ukončí svůj tělesný vývoj (záleží na velikosti plemene) nebo alespoň tyto překážky maximálně snížit.
S agility můžeme začít - na některém z okolních cvičišť, která jsou na tento sport zaměřená. Tato cvičiště jsou většinou sdružená v Klubu agility České republiky a u školených instruktorů získáme v našich začátcích důležitou oporu při výcviku našeho psa. Pro ty, kteří ve svém okolí žádné cvičiště nemají tu je alespoň možnost výcvikových táborů. Organizují se pro začátečníky i pokročilé, pro děti i dospělé. Další, poněkud náročnější možností je stát se instruktorem agility = projít potřebná školení, která organizuje právě AK ČR, složit zkoušky a založit vlastní cvičiště.
K tomu potřebujeme odpovídající prostor = rovná plocha (nejlépe oplocená) s rozměry asi 20 x 40 m a samozřejmě překážky. Ty si můžeme vyrobit sami, ale už i u nás jsou firmy, které kompletní sady překážek vyrábí. Je také možné odkoupit od jiného klubu překážky starší, ale ještě bezpečné.
Závody se u nás konají ve venkovním prostředí i v halách většinou pod patronací FCI, takže se pravidla soutěží poněkud liší od pravidel v Anglii nebo v USA. Všechny podmínky upřesňuje Řád agility ČR schválený KA ČR, ten se snaží vyjít vstříc všem zájemcům o agility sdružených v jednotlivých oblastních skupinách.

Psi jsou rozdělení do kategorií podle kohoutkové výšky psa.
S - small (malý) - do 34, 99 cm,
M - medium (střední) - od 35 do 42, 99 cm,
L - large (velký) - od 43 cm.

Další rozdělení je podle obtížnosti tratě a výkonnostních tříd zkoušek - A1, A2, A3 - k tomu jsou samozřejmě přiřazeny odpovídající velikosti psů.
Kromě běžných závodů se konají i celosvětové soutěže mezi kluby - International Agility Link

Flyball
Pes je vyslán psovodem přes čtyři stejné překážky až k "vrhacímu boxu". Tam pes tlapkou zmáčkne prkénko a tím si odpálí míček, který musí chytit a co nejrychleji přes překážky přinést psovodovi.
Flyball vznikl v 70. letech v Kalifornii. Brzy si získal popularitu po celé Americe, hlavně u majitelů temperamentních a hravých pejsků, protože pro psovody nebyl fyzicky náročný. K nám se dostal přes Velkou Británii, Belgii a Holandsko. Nadšenci, kteří viděli ukázky této zábavné sportovní hry na zahraničních výstavách, si první vrhací strojky vyrobili sami a začali na nich se svými psy trénovat. Později nechala firma vyrábějící krmení pro psy vyrobit dvě kompletní sady pro flyball a zapálení pejskaři pro tento sport ho mohli začít propagovat na větších výstavách a při různých akcích.
Této hře se mohou věnovat všechny kategorie pejskařů i ti, kteří nemají žádnou fyzickou kondici. Sportuje hlavně pes. Nezáleží na plemeni ani na velikosti, ale menší plemena mají pro svoji pohyblivost na závodech přece jen větší šance než například plemena obří. Důležitý je zdravotní stav psa, dobrá ovladatelnost, rychlost, chuť hrát si a zájem o aport. Pokud bychom se chtěli věnovat závodům, pak by náš pes neměl být agresivní a ani příliš bázlivý. Při závodech mezi sebou soupeří dvě družstva, každé má čtyři psovody a čtyři psy, takže pes se může dostat do kontaktu s cizími psy i lidmi, proto by neměl být nesnášenlivý.
Sportovní náčiní - k flyballu potřebujeme odpalovací box, tenisové míčky a čtyři stejné skokové překážky. Pro nácvik i závody je potřebné nízké ohrazení parkurů. Box i překážky mohou mít různý vzhled, ale maximální míry jsou pevně stanovené. Celou sadu - tedy míčkový strojek (neboli odpalovací box) i překážky si můžeme vyrobit sami nebo si ji nechat vyrobit. Případně přímo koupit u firmy, která se zabývá výrobou překážek například pro agility.
Výcvik bychom měli začít na některém cvičišti, kde se této hře věnují. Většinou to bývají cvičiště agility. Vyvarujeme se tak zbytečných chyb, které bychom pak pracně a dlouho museli napravovat. Tato hra se zdá na první pohled sice jednoduchá, ale pes při ní vykonává několik cviků (přeskok překážek, odpálení míčku, jeho chycení a rychlé aportování), které musí bezchybně zvládnout, aby se pak mohl zdokonalovat pouze v rychlosti. Můžeme se také přihlásit na tábor nebo víkend s agility, kde se bude vyučovat i tato hra. Některé kluby se této hře věnují i na samostatných víkendech. Nacvičovat flyball můžeme také sami, ale nejdříve bychom měli nasbírat co nejvíce zkušeností z kurzů, ze závodů a akcí kde jsme se s tímto sportem mohli přímo setkat. Domluvit si můžeme i "hostování" na některém cvičišti, kde se flyballu věnují. Takto můžeme strávit alespoň pár hodin nácviku této hry pod dozorem již zkušených cvičitelů.
Závody jsou organizovány většinou podle pravidel NAFA (North American Flyball Association). U nás se jich už koná několik ročně. Atraktivnost flyballu spočívá v tom, že spolu soutěží dvě družstva. Každé má čtyři psovody se čtyřmi psy a svůj ohrazený parkůr. Psovod svého psa posílá přes čtyři překážky postavené v řadě za sebou, jejich výška je nastavená podle nejmenšího psa v družstvu. Po překonání překážek pes zmáčknutím pedálu na vrhacím boxu odpálí míček. Ten chytí a co nejrychleji aportuje svému psovodovi zpět, znovu přes všechny překážky. Protože o vítězství rozhoduje rychlost i přesnost, dohlíží na obě družstva několik rozhodčích. Pro diváky je pak atraktivní nejen rychlost psa, ale i krkolomné skoky, při kterých pes chytá míček.

Frisbee disk
Psovod různými způsoby nahazuje svému psovi létající talíř. Zábavná a efektní hra, která psa trénuje v obratnosti a pohotovosti.
Házení létajícího talíře psovi je výbornou hrou, ale i užitečným doplňkovým sportem třeba k agility. Pes se při ní procvičuje v obratnosti a rychlosti a také v aportování.
V zahraničí se pořádají už i různé soutěže. U nás se zatím s touto hrou setkáváme v podobě poutavých ukázek pro diváky na výstavách a jiných sportovních akcích.
Je to skvělá hra - hlavně pro majitele temperamentních a hravých psů. Pes při chytání disku provádí různé výskoky a krkolomné obraty. Proto bychom měli i při této zdánlivě nenáročné hře zvážit jeho fyzické možnosti. U mladých psů, hlavně velkých plemen, bychom měli počkat s intenzivním tréninkem až bude ukončený vývoj jeho pohybového aparátu. Staršímu zdravému psovi tato hra jen prospěje.
Disk - můžeme koupit téměř v každém větším obchodě s potřebami a krmením pro psy. Vyrábí se plastové nebo z pevné látky (ze které se šijí batohy) v pěkných pestrých barvách, různých tvarů i velikostí. Psi mají raději disky látkové. I když mají menší životnost, zvlášť opatrnějším psům se lépe chytají bez rizika zranění. Plastové jsou vhodné pro tvrdší nebo už dobře trénované psy. U tohoto druhu disku musíme dávat pozor, abychom psa hlavně v začátcích tréninku nezranili a tím ho od další hry neodradili. Poškozený disk bychom měli včas vyměnit za nový, protože při hodu už nedrží předpokládaný směr a mohl by ohrozit psa i psovoda.
Disky, které se prodávají ve sportovních potřebách, nejsou pro hru se psem vhodné. Zpravidla jsou vyrobené z méně pevného a odolného materiálu než talíře pro psy. Pokud by je rozkousli, mohli by jejich úlomky i spolknout a zranit se. Nikdy také nenecháváme psovi disk na hraní bez dozoru psovoda.
Výcvik - vždy trénujeme na rovné, nejlépe travnaté ploše. Podklad by neměl klouzat, alespoň ne v začátcích výcviku. V okolí by neměly být stromy nebo větší předměty, o které by se v zápalu hry pes mohl zranit. Také by to mělo být dále od rušných silnic, kde jezdí auta. Ideální je zahrada, louka, volné hřiště nebo nefrekventované parkoviště. Měkký - tedy travnatý podklad je při tréninku optimální.
Psa nejdříve s diskem musíme seznámit. Podáváme mu v něm pamlsky nebo jiné krmení. Později si s diskem pohazujeme a pak mu ho zkusíme nabídnout. Pokud zná pes povel - vezmi, je to snadnější, ale každý pes, který rád aportuje po disku rád chňapne. Můžeme mu ho na kratší vzdálenosti i házet, ale pozor, aby se nenaučil disk pouze aportovat - tedy nosit ze země. Snadné je, když pes zná povel - chyť - při hře s balónkem, pak stačí vyměnit míček za disk a máme vyhráno.
Když už pes bere disk rád do tlamy, zkusíme se s ním o něj lehce přetahovat. Pokud se o něj i dále zajímá, můžeme mu ho z krátké vzdálenosti (asi 2 metry) lehce hodit. Později vzdálenost prodlužujeme. Pes se ale většinou snaží chytit disk přímo u nás, proto budeme potřebovat pomocníka, který psa v požadované vzdálenosti od nás přidrží. Můžeme i využít povely ze základního výcviku - stůj - nebo - čekej a tak udržet psa v potřebné vzdálenosti od nás i bez pomocníka. Časem, při opakovaném tréninku pes už pozná, že si má trochu "nadběhnout". Jakmile začne s chutí disk chytat - většinou výskokem, ze země nebo přímo z rozběhu, můžeme disk házet různým směrem i pod různým úhlem. Je zbytečné ho házet příliš vysoko, psovi se špatně chytá a o hru pak ztrácí zájem.
Házení bychom si měli nejdříve natrénovat sami bez psa, abychom mu pak jeho snažení zbytečně nekazili. Házet se dá celou paží nebo jen zápěstím. Na švihu a následné rotaci pak závisí let talíře.
Disk bychom nikdy neměli házet více psům naráz. V zápalu hry by mohlo dojít k vážné srážce a následnému zranění. Výbornou změnou je házení disku mezi více osobami, přičemž pes se ho nadšeně snaží chytit. Ten totiž téměř vždy vyhrává

aljašský malamut

28. května 2007 v 15:48 Psi
Originální název plemene : Alaskan Malamute

Země původu : USA

Doba vzniku : Starověk

Původní využití : Saňový pes, lovec

Využití dnes : Společník, saňový pes, společník pro sporty

Průměrná délka života : 12 let

Hmotnost : Pes 39 - 40 kg Fena 29 - 30 kg

Výška : Pes 63,5 cm Fena 58,4 cm
Historie
Aljašský malamut patří mezi severské psy, kteří se podle použití dělí na tři základní skupiny - saňové psy, severské lovecké psy a psy pastevecké a ovčácké. Aljašský malamut je jedním z nejznámějších saňových psů. Jeho původním domovem je severozápadní Aljaška, kde byl chován tamními původními obyvateli Mahlemuty, kteří tyto psy využívali k lovu a k tahání nákladů. Do saní byli zapřaháni psi ve dvou za sebou, přičemž vůdčí pes běžel sám v čele spřežení. Mahlemuti se, na rozdíl od jiných eskymáckých osadníků, starali o své psy dobře, protože věděli, že bez by nemohli přežít. Psi, kteří byli využíváni k chovu museli splňovat velmi přísné podmínky, a tak se mohlo vyvinout plemeno s charakteristickými rysy vzhledu i povahy. Konec 19. století a s ním příchod bílých osadníků a nástup zlaté horečky na Aljašce znamenal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové totiž našli velkou zálibu v závodech psích spřežení, a místní psi byli pro tuto zábavu příliš pomalí. K závodům byl více využíván rychlejší sibiřský husky a začalo také křížení různých plemen saňových psů. Zájem o aljašského malamuta upadl. Příznivci tohoto plemene jej však nenechali zaniknout úplně, ve 30. letech 20. století vyhledali původní psy a začali s čistokrevným chovem. Dnes je v Kanadě i USA aljašský malamut velmi oblíbeným rodinným společníkem, a oblibu si získal i v mnoha dalších zemích.
Typy
Toto plemeno se nevyskytuje v žádných dalších varietách.
Všeobecný vzhled
Aljašský malamut je velký, silný a mohutně stavěný pes. Hlava je široká a hluboká, elegantního vzhledu. Oči jsou posazené šikmo, jsou středně velké, mandlového tvaru a mají hnědou barvu. Nos, okraje pysků a okraje očních víček jsou vždy černé, pouze u červených psů jsou hnědé. Přípustné je také světlejší žíhání čenichu. Uši jsou středně velké a mají trojúhelníkový tvar s mírně zaoblenými špičkami. Pokud jsou vztyčené, ukazují mírně vpřed, při práci bývají někdy složeny k lebce. Tělo je kompaktní, ne příliš krátké, s dobře vyvinutým hrudníkem, rovným, k zádi mírně klesajícím hřbetem a pevnými, dobře osvalenými bedry. Ocas je nasazen v linii páteře, je dobře osrstěn a je nesen nad hřbetem, ne však zatočený.
Srst a barva srsti
Srst se skládá ze silné krycí srsti, která nesmí být dlouhá ani měkká a husté, mastné a vlnité podsady. Na bocích je srst krátká až středně krátká, delší je na krku, plecích, zadní straně zádi a na zadní straně stehen a ocasu. V období letních měsíců je srst obvykle kratší a méně hustá. Aljašský malamut se vyskytuje v různých odstínech šedé, od světle šedé, přes střední šedou až po černou, v barvě sobolí a jejích odstínech až po červenou. Na okrajových částech těla jsou přípustné barevné kombinace. Na spodní straně těla, částech končetin, tlapách a obličeji převažuje barva bílá. Na přední straně hlavy je lysina, přípustný je límec nebo skvrny na šíji.
Povaha
Aljašský malamut je společenský, laskavý a přátelský pes. Je také velmi hravý, i když v dospělosti se chová důstojně. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý.
Společenská charakteristika
Svému pánovi i rodině je bezmezně oddaný, není to pes jednoho pána. Je přátelský a vyhledává častý kontakt s lidmi. Přátelsky se většinou chová i k cizím lidem. Od mládí je vhodné jej navykat na společnost jiných zvířat a dalších psů. Ve vztahu k cizím psům však někdy mohou nastat potíže, protože dominantní pes může rád vyvolávat rvačky.
Vztah k dětem
Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní. Je však potřeba si uvědomit, že je to velký, silný pes, a malé děti by s ním neměly zůstávat samy.
Výchova
U tohoto psa je důležitá včasná a důsledná výchova. Obzvlášť důležité je včas určit ve "smečce" hierarchii, pes musí pochopit, že pánem jste vy. Výcvik vyžaduje zkušeného chovatele, který dokáže odhadnout povahu psa a zvolit podle ní nejlepší výcvikovou metodu. Aljašský malamut není vhodný pro náročnější služební výcvik, měl by však zvládnout základní výcvik poslušnosti. Výcvik pro práci v zápřahu zvládnutí základních prvků poslušnosti vyžaduje, ale je vhodné jej se psem začít až ve věku okolo 12-ti měsíců, kdy je dokončen fyzický vývoj.
Držení
Aljašský malamut je pes velmi společenský, ale má rád svobodu a rád pobývá na čerstvém vzduchu. Je pro něj vhodné celoroční ubytování venku, potřebuje však častý kontakt s lidmi. Ideální je umožnit mu volný přístup do domu při ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený, ale musí psa dobře ochránit před větrem a deštěm. Tento pes je velmi rád, pokud je chován ve smečce s dalšími psy. Za určitých podmínek lze psa ubytovat i v bytě. Zde vyhledává v teplém počasí chladná místa, pokud je však chladno, nepohrdne ani měkkými polštáři. Mějte na paměti, že v domě, kde je tento pes ubytován, by nemělo být horko, protože malamut nesnáší suchý vzduch. Nikdy také nenechávejte psa v uzamčené místnosti bez možnosti výběhu, pokud je horké počasí.
Pracovní využití
Toto plemeno má pouze sportovní využití. Nejpřirozenější je pro něj práce v zápřahu. Protože spíše než rychlostí vyniká vytrvalostí, jsou pro něj vhodné především závody na dlouhé tratě.
Pohyb
Aljašský malamut potřebuje velmi mnoho pohybu, nejlépe v přirozeném prostředí. Majitel tohoto psa musí být sportovně založený a fyzicky zdatný. Je výborným společníkem při jízdě na kole nebo při joggingu a rád plave.
Péče
Srst aljašského malamuta je potřeba pravidelně důkladně pročesávat. Mimo období línání postačí důkladné vykartáčování jedenkrát do týdne, v období línání je však nutné denně. Při běžném ušpinění, např. blátem, není potřeba psa koupat, postačí vykartáčování. V případě potřeby psa vykoupejte a použijte kvalitní šampon pro psy podle druhu srsti. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze stříháním odstraňujte přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Samozřejmostí je udržovat drápky ve správné délce, pravidelně kontrolovat stav tlapek, čistotu uší a zdraví zubů. Na světlé srsti v okolí očí se můžou vytvářet tmavé stopy po slzách, věnujte proto pozornost také očím. Pokud se již stopy vytvoří, lze je odstranit speciálními přípravky. Na péči o tělo navykejte psa již od mládí, vyplatí se to později nejen na výstavách, ale i při návštěvě veterinárního lékaře.
Využití ke hlídání
Pro roli hlídače se toto plemeno příliš nehodí. Není přirozeně ostrý, vůči lidem je absolutně neagresivní a málo štěká.
Vhodné sporty
Mushing, canicross, skijöring, bikejöring, pulka, weight pooling
Nejčastější onemocnění
Dysplazie kyčelního kloubu, chondrodysplazie, progresivní atrofie sítnice, torze žaludku
Zvláštnosti plemene
Mnoho lidí si plete aljašského malamuta se sibiřským husky. Aljašský malamut je větší a těžší, sibiřského husky lze také rozpoznat podle modrých očí. Aljašský malamut je vhodný k tahání těžkých saní, zatímco rychlejší sibiřský husky se hodí pro náklady lehké.
Příprava na výstavu
Aby pes na výstavě uspěl, musí do výstavního kruhu vstoupit ve vrcholné kondici, s výborným chováním a čistou, upravenou srstí. Výstavního psa naučte již v ranném věku stát ve výstavním postoji, chůzi na vodítku u levé nohy bez tahání a také jej navykněte na doteky cizí osoby, protože rozhodčí posuzuje psa nejen pohledem, ale také pohmatem, kontroluje zuby a psům varlata. Několik dní před výstavou můžete psa vykoupat. Prvním krokem bude důkladné rozčesání srsti, potom psa namočte a naneste šampon. Pro aljašského malamuta je možné použít šampon pro bílé psy, který tmavé chlupy neodbarví, ale bílým dodá lesku. Šampon nenanášejte na srst koncentrovaný, nejprve jej rozmíchejte s vodou. Koupání je dobrá příležitost ke kontrole kůže psa. Po důkladném smytí šamponu naneste na srst balzám, a nechte jej několik minut působit, poté opět důkladně opláchněte. Psa vytřete a sušte fénem za současného pročesávání srsti ve směru růstu. Pokud je teplé počasí, můžete jít s mokrým psem na procházku do míst, kde se nemůže ušpinit. Před vstupem do výstavního kruhu můžete psa ještě upravit suchým šamponem, pokud je na nějakém místě srst znečištěna a je dobré jej přečesat.
Výživa štěněte
Když si štěně odebíráte od chovatele, informujte se o tom, čím bylo dosud krmeno, a tuto stravu nějaký čas neobměňujte. Změna v krmivu by měla být vždy postupná. Vyberte kvalitní kompletní suché krmivo určené štěňatům velkých plemen, které obsahuje všechny živiny důležité pro správný vývoj kostry a svalstva. Protože jsou všechny prvky obsaženy ve správném poměru, nepřidávejte již k tomuto krmivu žádné vitamínové ani minerální doplňky, abyste nenarušili jejich rovnováhu.
Výživa dospělého psa
Strava by měla být vybrána podle aktivit a živinových potřeb konkrétního psa. Strava aktivně pracujícího malamuta by měla být bohatá na tuky (20%) a proteiny (30%). Psům, pracujícím v zápřahu hrozí odvodnění organismu, proto je potřeba jim zajistit stálý přístup k čisté, čerstvé vodě. Krmivo může být také podáváno přelité vodou.
Výživa starého psa
Starší pes, který již není tolik pohybově aktivní a není již pro práci v zápřahu využíván má již nižší energetické nároky. Je proto potřeba postupně přejít na krmivo s nižším obsahem tuků a proteinů, s vyšším obsahem minerálních látek. Na trhu je dostatek krmiv určených psím seniorům, jejichž složení odpovídá potřebám psa ve starším věku.

Německý ovčák

28. května 2007 v 15:45 Psi

Originální název plemene : Deutscher schäferhund

Země původu : Německo

Doba vzniku : 19. století

Původní využití : Ovčácký pes

Využití dnes : Služební pes, společník, vodič tělesně postižených

Průměrná délka života : 12-13 let

Hmotnost : 34-43 kg

Výška : 55-66 cm
Historie
Toto plemeno vzniklo v 80. letech 19. století v Německu. V různých krajích Německa byl používán k pasení ovcí, v severním a středním Německu se vyskytoval v nízké, robustní formě a v jižním Německu byla oblíbena vyšší, štíhlejší forma tohoto psa. Dnešní německý ovčák vznikl pravděpodobně spojením těchto svou rázů. Během první světové války prokázal v německé armádě své jedinečné vlastnosti a schopnosti, a poté byl dovezen i do USA a Velké Británie. Od té doby jeho popularita stoupala, a stal se miláčkem všech chovatelů. Ve většině zemí se dnes chová jako všestranný pracovní pes.
Typy
Německý ovčák se vyskytuje ve formě krátkosrsté, hrubosrsté a dlouhosrsté. Pro výstavy je však povolen jen typ krátkosrstý.
Všeobecný vzhled
Německý ovčák je poměrně velký a silný pes. Jeho hlava by měla odpovídat velikosti těla, nesmí být hrubá, ani příliš jemná, se středně velkýma očima mandlového tvaru nejčastěji tmavé barvy. Čenichová partie je klínovitého tvaru, je silná, nosní hřbet je rovný. Uši jsou vysoko nasazené, vztyčené, na konci zašpičatělé a jsou středně velké. Tělo obdélníkového tvaru je dobře osvalené, hrudník není příliš hluboký ani široký, hřbet je rovný a silný, mírně spadající záď je dlouhá. Ocas je dlouhý, dosahuje až k hlezennímu kloubu, je silný a bohatě osrstěný, v klidu je nesený dolů v mírném oblouku, při pohybu je nesený mírně nahoru, ne však nad prodlouženou linií hřbetu.
Srst a barva srsti
Srst se skládá ze dvou vrstev, husté, jemnější podsady a rovné, tvrdé, přiléhající a co možná nejhustší krycí srsti. Barva srsti je černá s tříslovými nebo šedými odznaky, může být také jednobarevná černá, jednobarevná šedá nebo šedá s hnědými nebo světlejšími odznaky.
Povaha
Německý ovčák je vysoce inteligentní pes, je poslušný a učenlivý, velmi společenský a přátelský, bdělý a neúplatný ochránce, je také velice temperamentní a odvážný, sebevědomý a rozvážný.
Společenská charakteristika
Svému pánovi a jeho rodině je německý ovčák velmi oddaný a věrný, celé rodině je výborným přítelem. Ke známým lide, je také velmi přátelský, k lidem cizím však bývá nedůvěřivý. Při správné výchově a dobrém seznámení nebývají problémy ani s jinými domácími zvířaty, ani při setkání s ostatními psy. Ve styku se psy se projevuje jeho hravost, rád se s nimi přátelí a komunikuje.
Vztah k dětem
Dobře vychovaný pes má k dětem velmi dobrý, přátelský vztah. Děti však musí tolerovat potřeby psa a nerušit jej např. při odpočinku nebo při krmení. Při styku s cizími dětmi je však, jako i u jiných psů, nutný dohled dospělé osoby, stejně jako při styku s velmi malými dětmi.
Výchova
Vzhledem k vysoké inteligenci se tento pes velice dobře a poměrně lehce vychovává. Dobře, rychle a rád se učí, jeho výchova však musí být důsledná a pes vyžaduje mnoho pozornosti a času svého majitele, aby vyrostl ve slušného a dobře vychovaného psa. Vhodné je přihlásit se se svým psem do kynologického klubu, základní poslušnost však je nutné nacvičit doma. Tento pes je vhodný k výcviku poslušnosti, i k dalšímu, náročnějšímu výcviku.
Držení
Toto plemeno je vhodné jak pro chov doma v bytě, tak i v kotci na zahradě. V bytě potřebuje pes pelech s měkkou podložkou, dostatečně velký, aby se na něm mohl pohodlně natáhnout. Venkovní kotec by měl mít dobře izolovanou boudu s možností výběhu. V kotci by však pes neměl být stále samotný, berte ho často domů a na vycházky.
Pracovní využití
Toto plemeno může být použito v mnoha oborech lidské činnosti. S oblibou je používáno v policejní a vojenské službě, také jako pomocník hasičů a pyrotechniků, při vyhledávání drog a dalších látek a při vyhledávání a zachraňování zavalených lidí. Dále je německý ovčák používán jako průvodce nevidomých, jako pes pro neslyšící nebo dělá společníka nemocným lidem v ústavech. Výborně se osvědčil také jako ochránce a hlídač obchodních objektů a domů. V zemi svého původu se stále využívá i k pasení stád.
Pohyb
Německý ovčák je činorodé, aktivní plemeno a potřebuje mnoho pohybu. Pro udržení kondice jsou vhodné dlouhé, pravidelné procházky, možnost volného výběhu pod kontrolou nebo i běh vedle kola či plavání. Štěně v období růstu by však nemělo být zatěžováno příliš. Tento pes je také vhodný k různým psím sportům.
Péče
Srst tohoto psa nevyžaduje zvláštní náročnou péči. Pro pravidelné denní kartáčování je vhodné použít kartáč s přírodními štětinami nebo drátěný kartáč. Každodenní kartáčování je nutné k odstranění uvolněné srsti, ke stimulaci jejího přirozeného promašťování a k odstranění prachu a lupů. Psa koupejte jen v případě nutnosti, a použijte přitom kvalitní šampon, určený pro psy, nikdy nepoužívejte prostředky pro mytí vlasů. Uši psa je nutné udržovat v čistotě, drápky krátké.
Využití ke hlídání
Německý ovčák je výborný hlídač jak osob, tak i majetku. Nezvaného návštěvníka vždy zadrží. S oblibou je využíván ke střežení objektů i osob.
Vhodné sporty
"Agility; aportování; obrana"
Nejčastější onemocnění
"Dysplazie kyčelního kloubu; degenerativní nervové ochrnutí; porucha funkce podvěsku mozkového; porucha funkce slinivky; panosteitis; osteochondrosis"
Zvláštnosti plemene
Německý ovčák je jediným plemenem, jehož zájmy se zabývá nadnárodní organizace Světová unie chovatelů německých ovčáků v Německu. Každý majitel německého ovčáka má možnost účastnit se zkoušek a závodů podle mezinárodního zkušebního řádu pro německé ovčáky. Tyto zkoušky se využívají jako způsob hodnocení pracovních schopností a povahy psů s průkazem původu. Obsahují zkoušky doprovodného psa, zkoušku obranného psa, a také další zkoušky, které se skládají ze stopy, poslušnosti a obrany.
Příprava na výstavu
Výstavní pes musí být v kruhu pořádně upraven a ve vrcholné kondici. Nutná je znalost výstavního postoje, výborná ovladatelnost na vodítku a v neposlední řadě také výborné chování psa. Pes musí být připraven na dotek cizí osoby, protože rozhodčí kontroluje psovi chrup a skus, u samců probíhá také kontrola varlat.
Výživa štěněte
Základem zdravého vývoje je zdravá výživa a rozumné stravovací návyky. Štěně potřebuje ke svému růstu množství živin. Ve specializovaných obchodech lze koupit kvalitní kompletní krmivo pro štěňata, které zajistí vašemu psovi dostatečný přísun všech potřebných živin, včetně vitamínů a minerálních látek. eFauna může jen doporučit prémiovou řadu výrobků společnosti Fitmin, jejíž kompletní, vyvážené suché krmivo pro štěňata velkých plemen v období růstu se nazývá Leon maxi junior.
Výživa dospělého psa
Strava má vliv na kondici psa, na jeho zdravotní stav i kvalitu srsti. Pracovně a pohybově vytížený pes vyžaduje stravu energeticky vydatnější než pes, který nemá pohybu příliš a energeticky vydatná strava by mohla přispět k jejich nadváze. Dospělým psům, kteří nejsou vystaveni velké zátěži je určeno krmivo společnosti Fitmin, pod názvem Oskar adult. Pro aktivního či služebního psa, který potřebuje energeticky bohatou, a zároveň vysoce stravitelnou stravu je z této řady velmi vhodné krmivo s názvem Fill performance.
Výživa starého psa
Starší pes má nižší energetické nároky, a měl by proto dostávat buď menší porce nebo méně vydatnou stravu. Pro starší psy, kteří již nejsou příliš aktivní nebo mají sklony k nadváze připravila společnost Fitmin krmivo s názvem Artur light/senior, které má vedle sníženého podílu tuků a bílkovin vyšší podíl vitamínů a minerálů pro obnovu kostní hmoty, k prevenci osteoporózy a lomivosti kostí.

Agresivní pes vůči majitelům

28. května 2007 v 15:31 Psi
Co dělat, když z Vašeho štěněte vyrostl agresivní jedinec vůči vlastním pánům?
Chyba je v hierarchii. Mnoho lidí se nad malým štěňátkem rozplývá a všechny jeho činy omlouvá, ale pes je velmi chytrý tvor a vše si pamatuje. Stačí pár chybiček, zaváhání nebo strach a pes se začne cpát na místo vůdce smečky. Většinou každý pes v pubertě 10 měsíců - 1,5 roku ) zkouší, co vše může a pokud je pes v nezkušených rukách, nebo u lidí co mu vše dovolí, zkouší víc a víc, a pak se stane vůdcem smečky a opravdu si do ničeho nenechá kecat. Pak mají jeho majitelé a okolí plno řečí, že ten pes je zlej, že je stvůra, ale pes je smečková tvor a vůdce, musí být opravdu vůdce, ne strašpytel, proto pes převezme místo vůdce… není to chyba psa, ale majitele. Nejlepší jsou lidi, kteří si pořídí hůře vychovatelné plemeno jako například - molossoidní plemena..či I anglický kokršpaněl a pak se diví co mají doma za "zlého psa". Vůdce musí být sebejistý jedinec, který ví, co dělá, tak se musíte chovat, aby se pes nesnažil být místo Vás vůdcem smečky. Když se tak stane, je třeba mu to přehnané sebevědomí zase vzít. NA každého pejska platí trochu něco jiného, ale dám Vám pár obecných a praktickách rad, když mi poté napíšete, jak se přitom pejsek chová, můžu vám poradit, co dál.
Takže je třeba si uvědomit, kde si je pejsek nejjistější … je to jeho pelíšek, proto mu ho seberte, dejte mu nový, něco co je ze začátku neutrální, položte ho na jiné místo než ten předešlý a poprvé si na něj sedněte Vy...chvilku tam pobuďte at Vás pes vidí, že je to i Vaše. Seberte mu všechny hračky, pokaždé když si bude chtít hrát, je-li pes hravý, ignorujte ho, hru začíná zásadně vůdce smečky a také ji ukončí, když si s ním budete hrát a všimnete si, že pejska to přestává bavit a mohl by on sám chtít ukončit hru, hned jí ukončete a hračku schovejte. Jestli si s ním hrajete tak, že se o něco taháte, nikdy Vám to pes nesmí vzít, musíte ho vždy přetáhnout Vy, jestli je pejsek větší a má větší sílu, tak se s ním netahejte ! Jen by mu to zvýšilo sebevědomí. Jestli po Vás vyjíždí, může to být pro Vás nebezpečné. Připněte mu tedy na obojek vodítko, nejvhodnější by bylo mít stahovací obojek (simulace skousnutí krku při trestání psím vůdcem podřízeného psa), tím ho budete mít pod kontrolou. Když na vás bude pes štěkat zavolejte ke mně, když nepřijde cukněte vodítkem a přitáhněte si ho, jestli po Vás bude vyjíždět nevolejte ho k sobě, ale na místo a dotáhněte ho tam, když budete mít stahovací obojek, trochu mu zvedněte krk, aby Vás nekousl, ještě je možnost psovi říct jen "fuj" nebo "nesmíš" a cukat dokud nepřestane.I podle poslušnosti svého psa, poznáte, jak moc si myslí, že je vůdce, pokud Vás naprosto ignoruje, vůdcem již je, pokud poslouchá, není si ve svém vůdcovstvím ještě zcela jistý... Je třeba, aby jste do bytu chodili první, pes za Vámi, zakažte mu chodit do postele, či na křeslo, jídlo mu dávejte vždy ve stejnou dobu ( doporučuji jídlo rozhodit do dvou dávek, i jako prevenci proti dilataci a torzi žaludku ) a vždy po něm předtím něco chtějte např. sedni, lehni..apod. ...Jestli je zvyklý něco si vynutit kňučením, ignorujte ho..Vůdce si všímá podřízeného psa jen, když on sám chce..také je vhodné sebrat mu jeho místo - pelech, protože tam si bývá pes nejvíce jistý a dát mu jiný a na jiné místo a než ho poprvé odvelíte povelem - místo - na jeho nový pelech, měli byste krátkou chvílí před jeho zraky strávit na novém pelechu Vy....pokud budete na toto myslet, dá se tento problém vyřešit...

správný pejíšek

28. května 2007 v 15:28 Psi
Velikost:
Určitě záleží na velikosti pelechu. Protože kdyby byl náš pes asi velký jako bernardýn tak by mu asi nevystačil pelech pro čivavu.
Barva:
Tak na barvě taky trochu záleží. Když budeme našeho pejska znát důkladně a víme že nemá rád červenou barvu tak mu asi nebudete kupovat červený pelíšek.
Pocit bezpečí:
Musíme svému pejskovi koupit pohodlný pelech aby se v něm cítil dobře. Kdyby se pejsek ve svém pelíšku necítil dobře tak by jste mu ho vlastně kupovali zbytečně.
Deka:
Bylo by dobré kdyby jste pejskovi koupili k pelechu i nějakou slabou dečku kdyby mu byla zima.
Materiál:
V obchodě se prodávají různé pelíšky z mnoha materiálů. Např. z normální látky, něčím vycpané, nebo z proutí a někde i z umělé hmoty, záleží jen na Vás a Vašem pejskovi jaký materiál si vyberete.
Nakonec:
Doporučuji při nákupu pelechu vzít si pejska sebou aby mohl vyzkoušet jestli mu to vyhovuje a tak...

Základy historie psa domácího

28. května 2007 v 15:26 Psi
Každý, kdo si chce pořídit určité plemeno, byl měl, dle mého názoru, znát alespoň základy jeho historickéhovývoje, k čemu byl po staletí šlechtěn a používán. Někdo to může považovat za nepodstatné, ale pokud budu znát potřeby určitého plemene, mohu pejskovi poskytnot veškerou péči a vyžití, které potřebuje.
Ze všeho nejdříve bychom měli znát základy historie vývoje psa domácího, neboť úzce souvisí s historií vývoje človka a lidské společnosti vůbec.
Domestikace psa začala zhruba před deseti až patnácti tisíci lety. Za předka našeho psa je považován především vlk, avšak podle badatelů přicházejí v úvahu i šakal, kojot, popř.dingo. Na vývoj jednotlivých typů psů měly zpočátku hlavní vliv vnější životní podmínky regionu, ve kterém žili. Obrazek
Sbližování psa s člověkem - lovcem začalo tím, že malá psovitá šelma sledovala jeho tlupu podle pachu zbytků potravy, které člověk za sebou nechával. Pes postupně zůstával v okolí lidských tábořišť a díky své ostržitosti hlásil štěkáním člověku blížící se nebezpečí. Vazba psa na člověka byla postupně stále těsnější,neboť byla pro obě strany výhodná. Když člověk poznal, že pes má kromě vysokých sluchových schopností i vynikající čich, snažil se je aktivně využít a štěňata se člověk pokoušel vychovat v rodině, kde byla zpočátku předmětem her jeho dětí. Pes záhy pochopil, že může člověku pomoci označením zvěře a jejím nadháněním, což pro něho bylo přirozené a získat tak i pro sebe potravu. Člověk zpočátku využíval psa k hlídání sídlišť k vyhledávání a nadhánění, popř. k lovu zvěře a v pozdějším období využíval psy cílevědoměji. Velmi široké bylo využití např. tzv. válečných nebo bojových psů. Využití psů v boji se dochovalo až do druhé světové války.
Prvotní typy psů:
- tibetští psi typu mastifa
- vlku podobní psi
- chrti
- ohaři
- pastevečtí psi
Vznik určitých plemen:
Nejstarší plemena vznikla pozitivním výběrem člověka a možností omezeného páření na určitém ohraničeném regionu. V dalším období - ve středověku a později vstoupila do chovatelské činnosti člověka i jistá dávka rozmaru a touhy po něčem mimořádném, která byla vlastní aristokracii a ostatním, nejvýše postaveným společenským vrstvám. Jen tak mohla vzniknout plemena psů, která se velmi liší od "normálního" psa domácího a nebyla by ani schopna samostatné existence ve volné přírodě. Různé typy psů se vzájemným pářením podařilo dovést do současnosti ve formě nejrůznějších plemen.
V současnosti je většina evropských kynologických organizací soustředěna v Mezinárodní kynologické federaci - FCI, u které jsou ukládány standardy všech plemen členských zemí.
Členění plemen psů podle FCI:
I. psi ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí, kromě švýcarských a salašnických psů
II. pinči, knírači, molosoidi a švýcarští salašničtí psi
III. teriéři
IV. jezevčíci
V. špici a primitivní plemena
VI. honiči a barváři (rhodesian ridgeback)
VII. ohaři
VIII. slídiči, retrívři a vodní psi
IX. společenští a doprovodní psi
X. chrti a příbuzná plemena
Použitá literatura: Zdeněk Procházka, Chov psů

Historie rhodéského ridgebacka - stručně

Dávno před tím, než Evropané osidlovali jižní Afriku, měli drobní členové kmene Hotentotů psa - společníka, který je doprovázel na loveckých výpravách. Vyjímečnou charakteristikou tohoto psa byla linie obrácené srsti, která rostla v protichůdném směru na zádech - ridge. Hlavním posláním tohoto psa byla ochrana domorodých obydlí a farem před dravou zvěří, neboť se ridgeback vzhledem ke své vrozené nebojácnosti nezastavil ani před lvy a jinými dravými zvířaty. Ukázalo se tedy, že je to jediný pes, který se nebojí divokých zvířat, proto byl v Alfrice vyšlechtěn bílými osadníky k dvěma základním funkcím - k hlídání a k lovu.
Během 16. a 17. století osidlovali holandští Bůrové, Němci a Hugenoti jižní Afriku a přivezli s sebou vlastní evropské, středně velké, pracovní a lovecké psy. Tito psi však nebyli schopni přizpůsobit se africké buši, a tak bylo přirozené, že je "bílí osadníci" začali křížit s domorodými psy, neboť poznali jejich vynikající vlastnosti - nebojácnost, výborný čich, sílu spojenou s obratností a vytrvalost. Evropané mysleli i na exteriérovou stránku a začali původního psa domorodců křížit s plemeny - mastif, doga, erdelterier, chrt, bloodhaund. Kupodivu dobré vlastnosti nevymizely, naopak se dále upevňovaly. Toto křížení nejlepších kvalit mnohých evropských ras v kombinaci se psem Hotentotů formovalo více než 200 let bezprostřední, přímé předky dnešního rhodéského ridgebacka.
V roce 1875 s sebou přinesl misionář Charles Helm z cesty od Mysu Dobré naděje do tehdejší Rhodesie (dnešní Zimbabwe) svůj první pár ridgovaných psů. Jednoho dne navštívil Charlesa Helma farmáš z Pluntreé, známý a úspěšný lovec velkých zvířat - Cornelius Van Rooyen. Oba Helmovi psy se mu velice zalíbili pro své lovecké kvality. Vypůjčil si je a zkřížil s německými dogami a ostatními psy své smečky. Výsledkem byla 35-letá produkce psů s ridge, s vynikajícími loveckými a fyzickými vlastnostmi, použitelnými na lov lvů. Jeho smečka byla v Rhodesii a v širokém okolí známá jako "Van Rooyen's lion dogs. Tito psi položili základ dnešního rhodéského ridgebacka.
Stručný výňatek z knihy Moniky Tušanové - Rhodéský ridgeback, Afričan v Evropě
Obrazek

Parkurek

28. května 2007 v 15:24 Vše co wím o Koních
Parkurek
Překážky a něco málo kolem nich:
V parkuru rozeznáváme dva základní druhy překážek
1.kolmé překážky:
-jsou to vertikální překážky s několika kavaletami uspořádanými jedna za druhou.Je to poměrně obtížné,protože kůň má jen málo času uvědomit si výšku skoku.Mají za úkol prověřit schopnost koně skákat do výšky.
2.šířkové nebo-li oxery:
-těch máme také několik.
-jsou to překážky,na nichž musí kůň skákatnejen do výšky,ale i do dálky.Jsou sestaveny tak,aby když se jich kůň dotkne, aby hned spadli.
Zeď:
-šikmá překážka složená z namalovaných dřevěných kvádrů sesvětlejším okrajem.Někteří koně jsou z ní vystrašení,protože nevidí místo doskoku.
Dvojbradlí (Doublebar):
-je vlastně oxer se dvěma řadami,těsně u sebe stojících kavalet
Trojbradlí (Tripplebar):
-je oxer se třemi řadami různě vysokých kavalet
Křížek:
-je to nejjednodušší překážka.Skládá se ze dvou kavalet postavených přes sebe do kříže ×
Kozí hřbet:
-tato překážka se v soutěžích moc nevyskytuje.Vypadá jako trojbradlí,ale prostřední kavaleta je vyšší než ostatní.
Přírodní skoky:
-jsou to překážky z přírodních materiálů,nenabarvené tyče,živý plot.Jsou obtížné,koně se jim často vyhýbají.
Základní oxer:
-jeden z nejtěžších oxerů.skládá se ze dvou stejně postavených těsně za sebou a skáčou se jedním skokem.
Vodní příkop:
-ve dvou typech:a)kombinovaný s kolmím skokem nebo s oxerem
b)širší příkop s nízkým živým plotem před ním.Na doskoku je umístěna bílá páska,aby bylo možno posoudit,zda kůň udělal chybu či neudělal.
V parkurovém skákání existují různé druhy soutěží,jako např.:klasická soutěž,dvoufázové skákání(tzv.:dvoufázovka) a stupňová obtížnost (tzv.:postupka)

mytí a koupání koně prostě péče

28. května 2007 v 15:23 Vše co wím o Koních
Tady máte další článek o koníkách.Tentokrát Vám sem písnu něco o koupání a mytí koní..Bude jen asi tak na dva odstavce,ale doufám,že Vám to bude alespoň trochu užitečné.
Shailla
Péče o koně
KOUPÁNÍ KONÍ:
-Koně koupeme převážně v létě.
-teplota vody by měla být mezi 18-20°C
-koně koupeme většinou v přírodních koupalištích s písečným dnem,málo hlubokých a s klidným tokem (třeba rybníky)
-pobyt ve vodě by měl nejdéle trvat 15 minut
-nekoupeme koně upocené a uhřáté
-po koupely koně provádíme,dokud neuschne
MYTÍ KONÍ:
-koním se myjí hlavně kopyta,kštice,hříva a ocas,hřebcům předkožka a klisnám zevní pohlavní orgány
-teplota vody by s měla pohybovat mezi 30-35°C
-používáme nedráždivé mýdlo,nejlepší je šampon pro koně
-koně opláchneme,setřeme stěrkou a vytřeme do sucha
-v létě se koně koupou myjí venku, v zimě ve speciálních boxech
-po umytí koni v booxu podesteleme čistou slámou

chody koní

28. května 2007 v 15:22 Vše co wím o Koních

U koní rozlišujeme tři základní chody,a to krok klus a cval.Potom známe ještě trysk a mimochod.Já Vá sem teď o každém z nich něco napíšu.
KROK:
-je charakterizován jako čtyřfázový chod ,kůň totiž pohybuje každou nohou zvlášť
Nohosled v kroku:vnější zadní(LZ),vnější přední(LP),vnitřní zadní(PZ) a vnitřní přední(PP)
(LP=Levá přední,PP=pravá přední)
-je to nejdůležitější chod koně,nejpomalejší a nejméně namáhavější
-rychlost koně v kroku je asi6-8km/h
-nohosledje téměř stejný,slyšíme údery čtyř kopyt(je to čtyřdobý chod)
-měl by být čistý,prostorný a živý
-odchylkou může být kohoutí krok
KLUS:
-nohosled v klusu:vnější zadní(LZ),vnitřní přední(PP),vnitřní zadní(PZ) a vnější přední(LP)
-je to nejpoužívanější chod na velké vzdálenosti,je také považován za nejspolehivější
-slyšíme údery dvou kopyt(je to dvoudobý chod
-rozlišujeme krátký,střední a prodloužený klus
CVAL:
-najnamáhavější a nejrychlejší ze základních chodů koně
-až 30km/h(v terénu)
-cval na pravou ruku:LZ,PZ,LP,PP
-cval na levou ruku:PZ,LZ,PP,LP
DALŠÍ CHODY:
TRYSK:
-nejrychlejší chod ze všech
-slyšíme údery všech čtyř kopyt koně
MIMOCHOD:
TOLD:
-u islandského ponyho rozeznáváme kromě tří základních chodů a kromě trysku ještě také mimochod(TZV:told)

Sony ericsson K750i

27. května 2007 v 11:05 telefony

SONY ERICSSON K750i

Barva:černá (oxidized black)
Dostupnost:skladem (4 ks)
Záruka:24 měsíců
Popis:Otevřete kryt objektivu digitálního fotoaparátu Sony Ericsson K750i a jste připraveni zachytit zvláštní okamžik. Mobilní telefon Sony Ericsson K750i je digitální fotoaparát s výbornou kvalitou obrazu. A když chcete zachytit nějakou akci, tento telefon může nahrávat video.
Nyní navíc v balení paměťová karta MS Pro Duo 256MB.
Kliknutím na obrázek okno zavřeteKliknutím na obrázek okno zavřeteKliknutím na obrázek okno zavřete

Sony ericsson W880i

27. května 2007 v 11:03 telefony

SONY ERICSSON W880i

Barva:stříbrná (steel silver)
Dostupnost:skladem (3 ks)
Záruka:24 měsíců
Popis:Sony Ericsson W880i - Tenký Walkman, hutný zvuk. Nalijte si hudbu do svého neobyčejně tenkého telefonu Sony Ericsson W880i Walkman. Vejde se do něj až 900 skladeb - dost k rozvoji vašeho hudebního vkusu, ať je jakýkoliv.
Kliknutím na obrázek okno zavřeteKliknutím na obrázek okno zavřeteKliknutím na obrázek okno zavřete

Olsenky

27. května 2007 v 10:54 Vtipné obrázky
Starý olsenky
Fakt nechutný....
Olsenky a Usama Bin Ladin
Star Wars



zvířátka

27. května 2007 v 10:41 Vtipné obrázky


Kyklop :-D

Nejstarší fotoaparát dostal cenu - 16,7 milionu

27. května 2007 v 10:34
Nejstarší prodávaný fotoaparát
V aukční síni Westlicht ve Vídni se určovala cena nejstaršího komerčně vyráběného fotoaparátu. Takzvaný daguerrotype z roku 1839 kupil neznámý zájemce za 588 613 eur. Částku rovnající se zhruba 16,7 milionu korun přihodil po telefonu.
Aukce se zúčastnili mimo jiné zájemci z Koreje, Spojených států a Japonska. Není známo, odkud pocházel sběratel, jemuž se podařilo přístroj získat.
Fotopřístroj vyrobila pařížská firma Bratři Susseové. Jde o relativně velkou dřevěnou "bedýnku" s jednoduchým objektivem tvořeným jedinou čočkou.
Nalezen byla nedávno na půdě domu v Mnichově, kde ležel přes půl století.
Dosud byl tento fotoaparát považován za poloviční mýtus - z dobových pramenů byla známa jeho existence, ale v moderní době se o žádném jeho exempláři nevědělo.
Až do nálezu byl za nejstarší fotoaparát na světě považován daguerrotype vyrobený Alphonsem Girouxem, švagrem vynálezce Louise Daguerra. Těch je ve světových muzeích rozeseto 12 kusů; i nejstarší z nich jsou ale o několik měsíců mladší než exemplář vyrobený bratry Susseovými.
Právě unikátnost tohoto fotografického přístroje a jeho perfektní stav byl zřejmě hlavním důvodem, že se díky aukci stal historicky nejdražším fotoaparátem na světě.
Dosud světově nejdražší fotoaparát byl prodán za řádově 200 tisíc eur (asi 5,6 milionu korun). Symbolická vyvolávací cena za Susseovský dauerrotype byla přitom stanovena na 100 tisíc, postupně se ale vyšplhala téměř na šestinásobek.

Holandská televize pustí soutěž o náhradní ledviny

27. května 2007 v 10:33
O výherci ledvin rozhodnou diváci pomocí SMS. Ilustrační foto
Holandská televize odvysílá neobvykle morbidní show. Smrtelně nemocná žena do ní věnuje hlavní cenu: ledviny. Zasoutěží si o ně trojice lidí, kteří je nutně potřebují. O tom, kdo se nakonec bude těšit z nových orgánů, rozhodnou diváci pomocí SMS.
Morbidní podnik poběží příští pátek v hlavním vysílacím čase na kanálu BNN. Štastný výherce získá "cenu" od sedmatřicetileté Holanďanky poté, co žena zemře.
Proti programu se ozvali kritici. Křesťanskodemokratický poslanec Joop Atsma požádal ministra zdraví a kultury, aby vysílání pozdržel.
Televize BNN se brání tím, že prý poukazuje na nedostatek dárců orgánů. Nedávno zemřel na selhání ledvin Bart de Graff, bývalý ředitel stanice. Roky předtím marně čekal na nový orgán.