close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sporty - od všeho kousek

28. května 2007 v 15:55 |  Psi

Agility
Pes předvádí na překážkách, které připomínají parkur, jsou ale menší a velmi různorodé (např. houpačka, tunel). Psa navádí na jednotlivé překážky jeho psovod. Tento sport není tak jednoduchý jak vypadá, a vyžaduje od psa absolutní ovladatelnost a také talent.
Tento sport k nám přišel z Anglie, kde asi před 25 lety vznikl po vzoru koňských parkurů. V zahraničí je silně podporovaný řadou velkých výrobců hlavně psích krmiv. U nás se o tomto sportu nedá říct, že by byl ještě "v plenkách". Výcvikové kluby, agility tábory, dobře organizované velké množství závodů a kvalitní reprezentace závodních týmů - to vše naznačuje, že je rozvoj tohoto sportu na správné cestě, tedy spíše ve správných rukou.
O agility se říká, že je to hbitost na šesti nohou. Nadšení, které na závodech předvádí psovod se svým psem při zdolávání nás utvrdí v tom, že výcvik je prováděný formou radostné hry. Pes musí být maximálně ovladatelný a poslušný. Na závodech totiž pes nesmí mít ani obojek ani vodítko. Vzniklé pouto mezi psem a psovodem při výcviku i hře je velmi důležité pro dokonalou souhru na psím parkuru. Podstatná je nejen rychlost, hbitost, ale i přesnost psa. Proto musí být psovod od začátku důsledný a přesný při nácviku zdolávání překážek.
Agility je sport opravdu pro všechny - důležitý je pouze zdravotní stav ať člověka či psa. Mohou ho provozovat děti i důchodci, čistokrevní psi i kříženci. Pokud se však rozhodneme pro vrcholový sport, tak přece jen existují plemena, která jsou pro agility vhodnější a také na závodech úspěšnější. Také vrcholných soutěží (např. mistrovství světa) se kříženci a psi bez průkazu původu zatím nemohou zúčastňovat (neumožňuje to FCI). Převažující jsou však schopnosti a možnosti daného jedince bez ohledu na plemeno. Nesmíme se však spoléhat jen na psa, ale odpovídající kvality musí mít i psovod. Začít můžeme i se starším psem, pokud má alespoň základní výcvik v poslušnosti. U štěňat musíme při nácviku skokových překážek počkat až ukončí svůj tělesný vývoj (záleží na velikosti plemene) nebo alespoň tyto překážky maximálně snížit.
S agility můžeme začít - na některém z okolních cvičišť, která jsou na tento sport zaměřená. Tato cvičiště jsou většinou sdružená v Klubu agility České republiky a u školených instruktorů získáme v našich začátcích důležitou oporu při výcviku našeho psa. Pro ty, kteří ve svém okolí žádné cvičiště nemají tu je alespoň možnost výcvikových táborů. Organizují se pro začátečníky i pokročilé, pro děti i dospělé. Další, poněkud náročnější možností je stát se instruktorem agility = projít potřebná školení, která organizuje právě AK ČR, složit zkoušky a založit vlastní cvičiště.
K tomu potřebujeme odpovídající prostor = rovná plocha (nejlépe oplocená) s rozměry asi 20 x 40 m a samozřejmě překážky. Ty si můžeme vyrobit sami, ale už i u nás jsou firmy, které kompletní sady překážek vyrábí. Je také možné odkoupit od jiného klubu překážky starší, ale ještě bezpečné.
Závody se u nás konají ve venkovním prostředí i v halách většinou pod patronací FCI, takže se pravidla soutěží poněkud liší od pravidel v Anglii nebo v USA. Všechny podmínky upřesňuje Řád agility ČR schválený KA ČR, ten se snaží vyjít vstříc všem zájemcům o agility sdružených v jednotlivých oblastních skupinách.

Psi jsou rozdělení do kategorií podle kohoutkové výšky psa.
S - small (malý) - do 34, 99 cm,
M - medium (střední) - od 35 do 42, 99 cm,
L - large (velký) - od 43 cm.

Další rozdělení je podle obtížnosti tratě a výkonnostních tříd zkoušek - A1, A2, A3 - k tomu jsou samozřejmě přiřazeny odpovídající velikosti psů.
Kromě běžných závodů se konají i celosvětové soutěže mezi kluby - International Agility Link

Flyball
Pes je vyslán psovodem přes čtyři stejné překážky až k "vrhacímu boxu". Tam pes tlapkou zmáčkne prkénko a tím si odpálí míček, který musí chytit a co nejrychleji přes překážky přinést psovodovi.
Flyball vznikl v 70. letech v Kalifornii. Brzy si získal popularitu po celé Americe, hlavně u majitelů temperamentních a hravých pejsků, protože pro psovody nebyl fyzicky náročný. K nám se dostal přes Velkou Británii, Belgii a Holandsko. Nadšenci, kteří viděli ukázky této zábavné sportovní hry na zahraničních výstavách, si první vrhací strojky vyrobili sami a začali na nich se svými psy trénovat. Později nechala firma vyrábějící krmení pro psy vyrobit dvě kompletní sady pro flyball a zapálení pejskaři pro tento sport ho mohli začít propagovat na větších výstavách a při různých akcích.
Této hře se mohou věnovat všechny kategorie pejskařů i ti, kteří nemají žádnou fyzickou kondici. Sportuje hlavně pes. Nezáleží na plemeni ani na velikosti, ale menší plemena mají pro svoji pohyblivost na závodech přece jen větší šance než například plemena obří. Důležitý je zdravotní stav psa, dobrá ovladatelnost, rychlost, chuť hrát si a zájem o aport. Pokud bychom se chtěli věnovat závodům, pak by náš pes neměl být agresivní a ani příliš bázlivý. Při závodech mezi sebou soupeří dvě družstva, každé má čtyři psovody a čtyři psy, takže pes se může dostat do kontaktu s cizími psy i lidmi, proto by neměl být nesnášenlivý.
Sportovní náčiní - k flyballu potřebujeme odpalovací box, tenisové míčky a čtyři stejné skokové překážky. Pro nácvik i závody je potřebné nízké ohrazení parkurů. Box i překážky mohou mít různý vzhled, ale maximální míry jsou pevně stanovené. Celou sadu - tedy míčkový strojek (neboli odpalovací box) i překážky si můžeme vyrobit sami nebo si ji nechat vyrobit. Případně přímo koupit u firmy, která se zabývá výrobou překážek například pro agility.
Výcvik bychom měli začít na některém cvičišti, kde se této hře věnují. Většinou to bývají cvičiště agility. Vyvarujeme se tak zbytečných chyb, které bychom pak pracně a dlouho museli napravovat. Tato hra se zdá na první pohled sice jednoduchá, ale pes při ní vykonává několik cviků (přeskok překážek, odpálení míčku, jeho chycení a rychlé aportování), které musí bezchybně zvládnout, aby se pak mohl zdokonalovat pouze v rychlosti. Můžeme se také přihlásit na tábor nebo víkend s agility, kde se bude vyučovat i tato hra. Některé kluby se této hře věnují i na samostatných víkendech. Nacvičovat flyball můžeme také sami, ale nejdříve bychom měli nasbírat co nejvíce zkušeností z kurzů, ze závodů a akcí kde jsme se s tímto sportem mohli přímo setkat. Domluvit si můžeme i "hostování" na některém cvičišti, kde se flyballu věnují. Takto můžeme strávit alespoň pár hodin nácviku této hry pod dozorem již zkušených cvičitelů.
Závody jsou organizovány většinou podle pravidel NAFA (North American Flyball Association). U nás se jich už koná několik ročně. Atraktivnost flyballu spočívá v tom, že spolu soutěží dvě družstva. Každé má čtyři psovody se čtyřmi psy a svůj ohrazený parkůr. Psovod svého psa posílá přes čtyři překážky postavené v řadě za sebou, jejich výška je nastavená podle nejmenšího psa v družstvu. Po překonání překážek pes zmáčknutím pedálu na vrhacím boxu odpálí míček. Ten chytí a co nejrychleji aportuje svému psovodovi zpět, znovu přes všechny překážky. Protože o vítězství rozhoduje rychlost i přesnost, dohlíží na obě družstva několik rozhodčích. Pro diváky je pak atraktivní nejen rychlost psa, ale i krkolomné skoky, při kterých pes chytá míček.

Frisbee disk
Psovod různými způsoby nahazuje svému psovi létající talíř. Zábavná a efektní hra, která psa trénuje v obratnosti a pohotovosti.
Házení létajícího talíře psovi je výbornou hrou, ale i užitečným doplňkovým sportem třeba k agility. Pes se při ní procvičuje v obratnosti a rychlosti a také v aportování.
V zahraničí se pořádají už i různé soutěže. U nás se zatím s touto hrou setkáváme v podobě poutavých ukázek pro diváky na výstavách a jiných sportovních akcích.
Je to skvělá hra - hlavně pro majitele temperamentních a hravých psů. Pes při chytání disku provádí různé výskoky a krkolomné obraty. Proto bychom měli i při této zdánlivě nenáročné hře zvážit jeho fyzické možnosti. U mladých psů, hlavně velkých plemen, bychom měli počkat s intenzivním tréninkem až bude ukončený vývoj jeho pohybového aparátu. Staršímu zdravému psovi tato hra jen prospěje.
Disk - můžeme koupit téměř v každém větším obchodě s potřebami a krmením pro psy. Vyrábí se plastové nebo z pevné látky (ze které se šijí batohy) v pěkných pestrých barvách, různých tvarů i velikostí. Psi mají raději disky látkové. I když mají menší životnost, zvlášť opatrnějším psům se lépe chytají bez rizika zranění. Plastové jsou vhodné pro tvrdší nebo už dobře trénované psy. U tohoto druhu disku musíme dávat pozor, abychom psa hlavně v začátcích tréninku nezranili a tím ho od další hry neodradili. Poškozený disk bychom měli včas vyměnit za nový, protože při hodu už nedrží předpokládaný směr a mohl by ohrozit psa i psovoda.
Disky, které se prodávají ve sportovních potřebách, nejsou pro hru se psem vhodné. Zpravidla jsou vyrobené z méně pevného a odolného materiálu než talíře pro psy. Pokud by je rozkousli, mohli by jejich úlomky i spolknout a zranit se. Nikdy také nenecháváme psovi disk na hraní bez dozoru psovoda.
Výcvik - vždy trénujeme na rovné, nejlépe travnaté ploše. Podklad by neměl klouzat, alespoň ne v začátcích výcviku. V okolí by neměly být stromy nebo větší předměty, o které by se v zápalu hry pes mohl zranit. Také by to mělo být dále od rušných silnic, kde jezdí auta. Ideální je zahrada, louka, volné hřiště nebo nefrekventované parkoviště. Měkký - tedy travnatý podklad je při tréninku optimální.
Psa nejdříve s diskem musíme seznámit. Podáváme mu v něm pamlsky nebo jiné krmení. Později si s diskem pohazujeme a pak mu ho zkusíme nabídnout. Pokud zná pes povel - vezmi, je to snadnější, ale každý pes, který rád aportuje po disku rád chňapne. Můžeme mu ho na kratší vzdálenosti i házet, ale pozor, aby se nenaučil disk pouze aportovat - tedy nosit ze země. Snadné je, když pes zná povel - chyť - při hře s balónkem, pak stačí vyměnit míček za disk a máme vyhráno.
Když už pes bere disk rád do tlamy, zkusíme se s ním o něj lehce přetahovat. Pokud se o něj i dále zajímá, můžeme mu ho z krátké vzdálenosti (asi 2 metry) lehce hodit. Později vzdálenost prodlužujeme. Pes se ale většinou snaží chytit disk přímo u nás, proto budeme potřebovat pomocníka, který psa v požadované vzdálenosti od nás přidrží. Můžeme i využít povely ze základního výcviku - stůj - nebo - čekej a tak udržet psa v potřebné vzdálenosti od nás i bez pomocníka. Časem, při opakovaném tréninku pes už pozná, že si má trochu "nadběhnout". Jakmile začne s chutí disk chytat - většinou výskokem, ze země nebo přímo z rozběhu, můžeme disk házet různým směrem i pod různým úhlem. Je zbytečné ho házet příliš vysoko, psovi se špatně chytá a o hru pak ztrácí zájem.
Házení bychom si měli nejdříve natrénovat sami bez psa, abychom mu pak jeho snažení zbytečně nekazili. Házet se dá celou paží nebo jen zápěstím. Na švihu a následné rotaci pak závisí let talíře.
Disk bychom nikdy neměli házet více psům naráz. V zápalu hry by mohlo dojít k vážné srážce a následnému zranění. Výbornou změnou je házení disku mezi více osobami, přičemž pes se ho nadšeně snaží chytit. Ten totiž téměř vždy vyhrává
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama